Série: Labradoří Experiment
 Díl 1 Díl 2 Díl 3 Díl 4 Díl 5

Nevím, co mě to napadlo, vážně. Byl jsem už dlouhou dobu tajně psím klukem. Mám hodně psích hraček, které jsem používal ve svém bytě, ale nic moc vážného v tom nebylo. Udělal jsem si kostým, který jsem dával dohromady opravdu dlouho. Černý spandexový oblek, chlupaté uši a ocas. Rád fantazíruju, že jsem černý Labrador, vlastněný skutečným Pánem, žijící jako jeho pes. Ale nenašel jsem skutečného Pána, tak jsem žij jen ve svých fantaziích.

Když jsem jel jednou večer domů z práce, míjel jsem ordinaci veterináře jako tolikrát předtím. Dojel jsem domů a dal se do vaření večeře a začal jsem o tom přemýšlet. Oblékl jsem se do svého černého spandexu a dal si večeři do misky, abych ji snědl ze země. Jak jsem jedl, napadlo mě najednou, že mi na obojku chybí známky. Veterinář by mohl mít známky o očkování nebo nějaké licenční známky, které bych si mohl dát na obojek. Jenom z té myšlenky se mi postavil a začal jsem ukapávat do obleku. Jenom ta myšlenka, že bych mohl mít vlastní známky, mě tak vzrušila, že jsem se musel udělat, ještě než jsem dojedl večeři.

Rozhodl jsem se, že další den veterináře navštívím. Bylo to snadné, protože jsem nemusel do práce. Dojedl jsem, uklidil misku a natáhl se na matraci na zem se natáhnout. Nemohl jsem ale usnout, jak jsem byl natěšený. Moc jsem toho nenaspal a vzbudil jsem se brzy, pořád ve svém spandexu. Sundal jsem si ho, osprchoval se a zkusil chvíli počkat. Nechtěl jsem se tam objevit hned, jak otevřou. To by vypadalo příliš natěšeně. Tak jsem čekal, přecházejíc po bytě a pokoušejíc se myslet na jiné věci.

Konečně jsem to už déle nevydržel. Hned po obědě jsem skočil do auta a dojel k veterináři. Když jsem parkoval, srdce mi bušilo v krku. Celý den jsem nacvičoval, co tam řeknu. Budou mi věřit? Nezavolají policii? Neměl jsem tušení! Ale kontroloval jsem se, když jsem otevíral dveře. Zvířecí závan byl silný a pomohl mi uvolnit se. Za stolem byla sekretářka a vedle ní visela na stěně hromada vodítek a obojků. Také tam byly rozmístěné další hračky, misky a různé předměty. Nikdo v uvítací místnosti nebyl. Nejspíš bych asi zbaběle utekl, kdyby ano.

Chvíli jsem si prohlížel obojky, abych se připravil a došel jsem k sekretářce. Vzhlédla ke mně a řekla: „Dobré odpoledne! Můžu vám pomoci?“

„Ahoj!“ řekl jsem, snažíc se zklidnit bušící srdce. „Chtěl jsem požádat o něco, co bude možná znít trochu divně.“

„Aha,“ řekla, smějíc se. Můj pokus o humorný nádech se povedl.

„Dělám si převlek psa na karneval a chtěl bych, aby byl co nejvěrohodnější. Tak jsem chtěl sehnat nějaké očkovací nebo licenční známky na obojek.“ Zadržel jsem dech.

S úsměvem se na mě podívala: „No, ty nemůžeme jen tak rozdávat. Ale možná máme nějaké z loňska, které už nemůžeme používat. Když mi dáte minutku, podívám se po nich.“ Přikývl jsem, a v mysli jsem se trochu uklidnil, trochu. Sekretářka vstala a šla dozadu do nějakého skladu. Mluvila s nějakou jinou osobou, s mužem, a vysvětlila mu mé přání. Odpověděl něco, čemu jsem nerozuměl. Sekretářka se pak po chvilce vrátila zpět ke mně. „Doktor Hathers vám pomůže, pokud půjdete za ním dozadu. Zrovna se dívá po koši, kam je vyhazujeme.“ Ukázala do místnosti, odkud přišla. Přikývl jsem, poděkoval a vydal jsme se tam.

Vstoupil jsem do skladiště a rozhlédl se po psím žrádle, potřebách pro uklízení a různých dalších věcech. Všiml jsem si muže v dlouhém bílém doktorském plášti, který byl opřený o jeden z regálů a přehraboval se v koši. Postavil se a vztyčil nade mnou. Byl jsem vysoký jenom 170 centimetrů vysoký, ale on mohl mít 195 nebo i víc. Podal mi ruku a představil se jako doktor Hathers. Potřásl jsem mu rukou a on mě sjel pohledem.

„Takže ty se chystáš na karneval?“ přikývl jsem. „A co bude tvůj převlek?“

„Černý labrador,“ řekl jsem. Cítil jsem se připravený, zkoušel jsem si to v hlavně nejméně dvacetkrát.

„Rád bych ten kostým viděl,“ řekl. „Takže máš už místo, kde tam budeš spát?“ Začali jsme si povídat a já mu předložil svůj připravený příběh, že budu bydlet na předměstí v hotelu a jak vyrazím na karneval, abych si užil všechnu tu zábavu. Doktor se zatím přehraboval v krabicích a regálech a šanonech, zatímco se mnou mluvil. Nakonec se ke mně otočil a pravil: „Nemyslím, že máme ještě nějaké z loňska.“

I na to jsem byl připravený: „No škoda,“ řekl jsem. „Děkuji za snahu, Doktore...“

„ALE máme letošní licenční známky,“ pokračoval doktor. „Ale nemůžu je jen tak rozdávat. Taky máme letošní očkovací známky, ale to je ten samý problém.“ Nebyl jsem si vůbec jistý, kam teď mířil, ale pokoušel jsme se tvářit zaujatě. Moje nohy se ale třásly vzrušením. „Víš co. Můžeš přijít dneska večer? Řekněme kolem osmé? Uvidíme, co můžeme udělat s těmi známkami na karneval. Dobře?“

Kolena se pode mnou skoro podlomila. Okamžitě jsem přikývl. „Jasně,“ řekl jsem. „To mi vyhovuje.“

„Výborně!“ Doktor Hathers mi podal ruku a já s ní potřásl. „A přines svůj kostým. Rád bych viděl, v čem tam půjdeš.“ Souhlasil jsem a odešel z ordinace. Jel jsem domů, ale moje hlava byla úplně někde jinde. Dorazil jsem domů jako očarovaný a nervózně jsem přecházel po bytě a nevěděl, co mám dělat. Cítil jsem se jako blbec, protože jsem o tom karnevalu nevěděl skoro nic, ani o hotelech a o ničem kolem toho. Ruce se mi potily a hlas se mi zadrhával. Ale skutečně mi řekl, abych se vrátil a že chce vidět můj kostým. No, nevěděl jsem co čekat, ale rozhodně jsem se tam musel vrátit.

Přepral jsem svůj spandex v umyvadle, abych z něj odstranil skvrnu od spermatu a nechal ho uschnout. Než oschne, sebral jsem ouška a černý nylonový obojek a dal je do batohu. Zkoušel jsem se ještě zabavit. Surfoval jsem na internetu, najedl jsem se, ale čas se hrozně vlekl. Po tom, co mi připadalo jako věčnost, hodiny ukázaly 19:30. Cesta tam trvala asi dvacet minut, tak jsem se připravil. Spandex byl suchý, tak jsem ho složil a vložil do batohu. Sebral jsem ho a jel do ordinace.

Všechna světla byla zhasnutá, kromě přední kanceláře. Zaparkoval jsem před budovou a šel k předním dveřím. Byla tam cedule s ordinačními hodinami, „Po – Pá: 10 – 19“ Že by si ze mě doktor vystřelil? Cítil jsem se ublížený a chystal se vrátit domů, když jsem si všiml, že se uvnitř jedny dveře otevřely a vyšel doktor ve svém plášti.

Odemkl přední dveře a pustil mě dovnitř. „Dopisoval jsem vzadu nějaké papíry,“ řekl. „Čekal jsi dlouho?“

„Ne,“ řekl jsem. „Zrovna jsem dorazil.“ Snažil jsme se znít uvolněně.

„Tak přinesl jsi kostým?“ zeptal se.

„Jo,“ řekl jsem. Sundal jsem svůj batoh a otevřel ho. Trochu nadzvedl můj spandex. Žaludek se mi celou dobu svíral a měl jsem pocit, že se začnu smát.

„To není špatné,“ řekl. „Už jsi ho měl na sobě?“ Přikývl jsem. Velice uklidňujícím hlasem pravil: „No, proč si ho neoblečeš? Můžu licenční známku vydat jenom psovi. A musím mu udělat prohlídku.“

Moje mysl jako by explodovala. Snil jsem o oblečení spandexu před doktorem, ale nemyslel jsem si, že by se to kdy stalo. Snažil jsem se uklidit. „Můžu si to obléci, když chcete.“ Usmál s a zavedl mě do vyšetřovny.

„Můžeš se převléci tady,“ řekl. „Na chvíli si odskočím pro pár věcí. Oblečení si můžeš odložit tam na židli.“ Odešel z místnosti. Slyšel jsem, jak se jeho kroky vzdalují chodbou. Z pachu ostatních zvířat, skutečnosti, že jsem tu opravdu byl, a šance konečně si vzít svůj kostým před někým mi hučelo v rozkroku. Rychlostí blesku jsem ze sebe shodil triko i kalhoty a navlékl jsem se do spandexu. Narovnal jsem si ocas a zapnul zip na zádech. Vzal jsem ouška a nasadil si je na hlavu. Pak jsem si nasadil černý nylonový obojek a prohlédl jsem se po zrcadle. Žádné tu nebylo, dokonce žaluzie před oknem byly zatažené. Uložil jsem si oblečení do batohu a pokusil se trochu zklidnit. Nakonec jsem se posadil na vyšetřovací stůl a překvapivý chlad oceli mé nervy utlumil.

Po pár minutách jsem slyšel opět kroky na chodbě a doktor vyšel zpoza rohu. Měl s sebou něco, co vypadalo jako starý batoh na lékařské potřeby, a pár nástrojů, které se dají od lékaře čekat – stetoskop, roušku, desky a tak. Usmál se, když mě uviděl. „No, asi ti nemusím říkat, aby sis vylezl na stůl, že?“ zasmál se. Také jsem se zasmál, pokoušejíc se uvolnit napětí. „Tak teď slez, ať si tě pořádně prohlédnu v tom kostýmu!“

Slezl jsem a točil se dokola. Pokoušel jsem se skrýt zjevnou erekci a styděl se za to. Prst si opíral o bradu a uznale přikyvoval. Nedíval se na mou erekci, jak jsem očekával, ale spíš se díval na zbytek a na kostým. „Není to vůbec špatné,“ řekl. „Takže chceš licenční známku?“ Přikývl jsem a on vzal pero z desek. „Dobře. Tak zas nahoru!“ Pomohl mi nadzvednout za boky a já se vyhoupl na stůl. Jeho ruce mi přišli na bocích velice příjemné, silné a mocné. Stáhl mě do polohy na čtyřech a já tak spočinul, zatímco mě obcházel.

„Takže, máš jméno?“ zeptal se.

„Brad,“ řekl jsem.

„Ne, já myslím jméno pro tvůj psí kostým,“ řekl přísně.

Ještě jsem si žádné nevymyslel. „Já... jsem si žádné nedal.“

Doktor přikývl a poklepal si perem na rty. „Co tak ... Aspen?“ Přikývl jsem. Bylo to stejně dobré, jako jakékoliv jiné. Napsal ho do papíru. Začal jsem se v tu chvíli trochu třást. Spandex není na skrývání takových věcí vůbec dobrý a doktor si toho hned všiml. „Nervózní?“

Přikývl jsem: „Velice.“

Odložil desky a dal mi ruku pod bradu. Druhou dal na moji hlavu a začal mě jemně hladit, jako kdyby utěšoval vystrašené štěně. „Všechno bude úplně v pohodě, Aspene,“ říkal mi. Klekl si, abych mu viděl do tváře a já se zahleděl do jeho modrých očí. „Neublížím ti. Nikdy bych neudělal nic, co by ti ublížilo.“ Mluvil klidně, jemně. „Oba si to dnes večer pěkně užijeme, Aspene.“ Řekl. „Chceš být dnes večer pes?“

Pomalu jsem přikývl. „Ano,“ řekl jsem.

„Hodný,“ odpověděl mi. „Tak si nejdřív dejme trochu času, abychom si na sebe zvykli. Chci, abys jen naslouchal mému hlasu, vnímal moje ruce a uvolnil se. Nikdo nás nebude rušit, nikdo ti neublíží, to je tvoje chvilka, Aspene.“ A já jen zavřel oči a začal se topit v jeho hlase a rukách pod bradou.

Moc si nepamatuju, co říkal potom, jenom že jsem se cítil uvolněně. Dál mi hladit hlavu, ale i jinde po těle, jako by hladil skutečného psa, zatímco mluvil. A pořád mluvil v tom klidném tónu. Pamatuji si, jak opakoval, že jsem hodný kluk a že všechno bude lepší a že mi neublíží. Přestal jsem se třást a cítil jsem se s doktorem naprosto v pohodě.

Po chvíli trochu ustoupil a já bezmyšlenkovitě řekl: „Děkuji vám, Doktore.“

„Hodný kluk,“ řekl. „Chtěl bys pro mě vypadat ještě víc jako pes?“ Přikývl jsem. „Hodný kluk. Jsi takový hodný kluk!“ řekl. A pokaždé, kdy to řekl, to bylo hřejivé. Zvedl ten starý batoh a vytáhl z něj černou koženou kuklu. Vpředu měla něco, co vypadalo jako čumák, a nahoře měla kožené uši, které trochu padaly, jako u psa. Jak mi to ukázal, ucítil jsem, že erekce zase tlačí na kostým.

„Chtěl by sis to obléci, pejsku?“ Přikývl jsem. „Hodný kluk. Tak chvíli vydrž, pejsku.“ Doktor mi uhladil vlasy dozadu a přetáhl mi kuklu přes hlavu a urovnal na hlavě. Zvedl jsem ruce, abych si upravil díry na oči, ale doktor mi přes ně plesknul. „Zůstaň na čtyřech, Aspene.“

„Promiňte, Doktore,“ řekl jsem automaticky.

„To je v pořádku, pejsku,“ řekl. „Ale už to nedělej.“ Zatáhl za šňůrky vzadu, aby mi masku utáhl na těsno. Když zašněroval poslední z dírek, sundal mi obojek. Nahlas jsem zakňučel, což mě samotného trochu překvapilo. „Neboj se, pejsku. Praví psi tyhle nenosí. Ti nosí skutečné obojky, pejsku.“ Dotáhl kuklu a já zatajil dech, když jsem ji ucítil pevně staženou na tváři.

„Hodný pejsek,“ řekl. „Teď ti můžu dát odměnu.“ Sáhl do batohu a já slyšel jemné zacinkání přezky. Ukázal mi kožený obojek se cvoky po obvodu. Byl hodně onošený, letitý a popraskaný, ale pořád jemný. „Tohle je pravý obojek, pejsku,“ řekl. „Chceš ho nasadit?“

„Ano,“ řekl jsem, připravený omdlít slastí.

„Ano co?“ zeptal se přísně.

„Ano, Pane,“ řekl jsem. Asi to tak mělo být. Usmál se, když to slyšel, a nasadil mi obojek na krk. Otřásl jsem se vzrušením, když mi ho zapínal a poplácal mě na zadku jako pochvalu.

„Teď, Aspene,...“ řekl, přisouvajíc si desky blíže a berouc si gumové rukavice. „Uděláme tu prohlídku.“ Posvítil mi baterkou do očí. Strčil mi prsty do čumáku a zkontroloval moje zuby a dásně. Přitom mi opakoval, abych se pořád díval dopředu a neotáčel se. Zkontroloval mi tělní tuk a jak vypadá moje srst. Pak mi zvedl ocas a díval se. Otočil jsem se na něj, ale mě plácl přes zadek.

„Promiňte, Pane,“ řekl jsem.

„Už se neodvažuj mě neposlechnout, Aspene,“ řekl. „Nebo ti budu muset nasadit elektrický obojek.“ Přikývl jsem a držel jsem oči pevně dopředu. Zatlačil prstem proti kostýmu a já zaslechl zklamaný výdech. Slyšel jsem, jak se přehrabuje v batohu, ale neodvažoval jsem se otočit. „Tohle bude trochu studené, Aspene, ale ani se nehni.“

Slyšel jsem něco, co znělo jako řezání a pak jsem ucítil na zadku závan vzduchu. Cítil jsem, jak mi prstem zatlačil na díru. Zavřel jsem oči a pokusil se uvolnit. Doktor přece věděl vše nejlépe, tak jsem se mu raději podřídil. Cítil jsem, jak prst vytahuje, a slyšel jsem, že si sundává rukavice. „Hodný kluk,“ řekl. „Většina psů se brání, když jim tohle dělám prvně. Jsi výborný pes.“ A já cítil, jak se dmu pýchou, když to říkal.

Slyšel jsem, že si znovu nasadil rukavice, a cítil jsem, jak zatáhl látku přímo u mé erekce. Ucítil jsem studené nůžky u špičky penisu. A pak ruka pevně sevřela mou erekci. Slyšel jsem doktora, jak uznale broukl. „Vypadá to, že dost tečeš, pejsku,“ řekl a pohladil mě. Tiše jsem zasténal, když šáhl víc dozadu a podržel moje koule v ruce. „Evidentně nejsi po kastraci. Výborně!“ řekl. Pustil můj penis, když jsem se zrovna chystal trochu ojet jeho ruku. Jen jsem se tedy prohnul do vzduchu, zatímco on už šahal po deskách.

„Jsi v pohodě, pejsku?“ zeptal se.

„Ano, Pane,“ řekl jsem.

„Nadržený?“ zajímal se.

„Ano, Pane!“ odpověděl jsem hlasitě.

„Hodný pejsek,“ řekl, zatímco si něco zapisoval. „To znamená, že ti koule pořád fungují! Nemám rád kastrování, pejsku.“ Řekl. Poplácal mě na hlavě a já cítil teplo jeho ruky. Klekl si, aby mi viděl do očí – měl nádherné oči, do kterých bych se mohl dívat věčně – promluvil zase tím uklidňujícím hlasem. Zvuk a tón jeho hlasu mě uvolnili. Bylo v pořádku, že to všechno dělal, a já byl hodný pejsek, že jsem ho to nechal dělat, aniž bych ho kousl nebo třeba jen zavrčel. Myslím, že se mě ptal na nějaké otázky, protože jsem věděl, že mu říkám, nějaké věci. Ale vůbec nevím co. Ale bylo to v pořádku, protože by mi nikdy neublížil a já byl jako hodný pejsek naprosto upřímný.

Nakonec mi poplácal po zádech a já řekl, „Dobře, hochu. Teď už ti jen musím dát očkování a dostaneš licenční známku. Chceš to, pejsku?“ Zaštěkal jsem. Přišlo mi to správné. „Lidskou řečí, kluku.“

„Ano, Pane!“ řekl jsem.

Cítil jsem jeho ruku zase na zadku a něco mi mazal do rozříznuté části kostýmu. „Teď se uvolni, pejsku.“ Řekl. Cítil jsem, jak mě něco bodlo, ale nebolelo to. Cítil jsem, že do mě něco pouští a pak jehlu vytáhl. „Mooooc hodný!“ řekl a drbal mě, kde mě píchl. Stál jsem tam na čtyřech a cítil jsem se se sebou velice spokojený. Potěšil jsem Pána a to cítil jsem se velice výjimečný, že jsem to dokázal.

Pán přišel ke mně zepředu a řekl. „Sedni!“ Sedl jsem si na ocas s nataženýma rukama. „Jsi moc hodný pejsek, Aspene. Protože jsi byl tak hodný, můžeš si nechat ten obojek. Chtěl bys, pejsku?“

„Ano, Pane!“ řekl jsem a erekce zas poposkočila.

Jen se usmál a vzal oranžovou kruhovou známku a nějaké náčiní z batohu. „Tohle je tvůj očkovací průkaz, pejsku. Zasloužil sis ho.“ Vzal eskový háček a připnul mi jím známku k obojku. Potom vzal modrou známku ve tvaru hydrantu a připnul mi jí před očkovací známku. „A to je tvoje licence, pejsku. Teď jsi Aspen, černý labrador. Tvoje adresa je v záznamem, hochu, a dostaneš dopis, až bude potřeba ji obnovit. Jsi rád, Aspene?“

„Ano, Pane!“ řekl jsem a pokýval hlavou. Zaslechl jsem, jak mi známky zvoní pod bradou. „Děkuji, doktore, Pane.“

„Je to moje práce, hochu,“ řekl. Podrbal mě na hlavě a pak se mi podíval do očí. „Řekni mi, hochu, ty nejdeš na žádný karneval, že?“

Chtěl jsem uhnout očima, ale věděl jsem, že bych stejně Pánovi nelhal. Nemohl jsem. Byla jediná možná odpověď: „Ne, Pane.“

„Půjdeš, časem,“ řekl. Nevztekal se, jak jsem čekával, ale zněl zklamaně. Cítil jsem se špatně, že jsem Pánovi lhal, ale teď se zdálo správné říkat pravdu. „Myslím, že jsme s touto prohlídkou hotovi, Aspene. Sundám ti kuklu a můžeš jít.“

Odšněroval mi kuklu pomalu z hlavy a já zakňučel, když mi jí sundával. Všiml jsem si, že ani on z toho není nadšený. Ale, šla pryč. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu bez vůně kůže a podíval se na Pána. „Nestarej se o placení, Aspene. Protože jsi byl takový hodný pejsek, zaplatím to za tebe. Ale teď víš, kam máš přijít, když budeš potřebovat prohlídku nebo něco, správně pejsku?“

„Ano, Pane,“ řekl. Podal mi můj batoh a já se převlékl z mého rozřezaného spandexu. Doktor mě vyvedl předními dveřmi a já jel spokojeně domů.

---

Deník doktora Hathera

Potencionální submisiv dnes přišel do ordinace. Hledal psí známky pro svůj kostým. Jeho chování ale napovídalo něco jiného. Pozval jsem ho na sezení po ordinačních hodinách. Souhlasil a dorazil.

Objekt, odteď označovaný jeho psím jménem „Aspen“ byl snadno uveden do hypnózy. Dal jsem mu mnoho sugescí, většinu z nich nejspíše ani nepotřeboval, ale uvolnil jsem tak mnoho charakterových znaků, které měl. Podrobil se kukle a stejně tak obojku. Podal jsem mu 2 cl solného roztoku jako vakcínu proti vzteklině. Aspen šel domů s obojkem a s post-hypnotickou sugescí, aby nemohl sexuálně vyvrcholit, aniž by týden nosil obojek.

Také jsem vložil sugesci, aby mi zavolal na soukromý telefon, pokud bude chtít pokročit. Dle dohody klubu, toto musí být jeho rozhodnutí a ne důsledek hypnózy. Očekávám však, že z Aspena bude do roka plnohodnotný pes. Jeho nadšení pro bytí psem je nefalšované. Těším se až ho představím klubu.