Navigace
Články
Povídky
Kalendář
Czech Puppy
Domů

Jsem-Pes

Střípky jednoho psího života (4) - Dura lex, sed lex


Autor: AdmiralG
Přidáno: 2. 12. 2017

Série: Střípky jednoho psího života
Jako Fénix z popela ...Ad astra per asperaAž do posledních silDura lex, sed lex

Ahoj, tak jdeme pokračovat. Týden utekl jako voda. Nemám sice pocit, že by se to nějak výrazně podepsalo na mé kondici, ale cítím se tak zřízeně a unaveně, že toho cíle možná je dosaženo. Každopádně mi dneska Pán řekl, že zítra ráno odjíždíme na zkoušku a každou chvíli by měl přijít Nero na poslední rozhovor a povzbuzení mého ducha. Jako, kecal bych, kdybych se kasal, že furt nemám obrovský strach, ale na druhou mám den ode dne větší pocit vyčerpanosti a určité apatie. Pán je pořád nespokojen, ale díky Nerovi aspoň vím, že to není kvůli mně, ale protože má strach, abych to zvládnul. Je to najednou takový úplně jiný pocit. On není naštvaný proto, že bych se nesnažil, ale proto, že má o mě svým způsobem strach. Nero už jde, super. Radostně na něj koukám a těším se na večeři, dá-li Bůh, nebude poslední.

„Ahoj Nexo.“ Široce se usmívá, když pokládá misku. Zdá se, že už je celkem fit, ale přesto mám pocit, že svou dobrou náladu trochu předstírá, aby mě nestresoval. „Dobře se najez, zítra radši snídani vynecháme. Neptej se proč, ale bude lepší, když pojedeš nalačno.“ S vervou se pouštím do jídla a moc nepřemýšlím nad tím, co zrovna řekl. Ani to není důležité. Vím naprosto přesně, že oběma hodně záleží na tom, abych zítřek přežil. Během chvilky je miska vyluxovaná a já si pohodlně sedám před Nera a pravou packu mu pokládám na stehno.

„Nero, pověz mi, co je to vlastně za zkoušku? Jsem přece něčím majetkem už strašně dlouho a nikdy jsem o tom neslyšel. Asi taky víš, že jsem jednou Pánovi utekl, ale chytili mě a stejně jsem pořád tady.“

„Tahle věc netrvá moc dlouho. Zavedlo se to cca před rokem. Začalo nějak přibývat otroků na útěku, nebo takových hodně vzpurných, takže se Pánové na jednom ze svých velkých zasedání shodli, že zřídí speciální trestné centrum. No a mimo jiné taky rozhodli, že ty nejvážnější zločiny budou trestány nejen vysoce exemplárně, ale současně veřejně tak, aby i ostatní otroci a psi byli přítomni a viděli to na vlastní oči. Jak jsem říkal, já to viděl jenom jednou a ty jsi to jediné na světě, proč jsem ochoten to vidět znovu, ale dopředu říkám, jak to jenom půjde, tak si budu zavírat oči a zacpávat uši. Ty tuhle možnost mít bohužel nebudeš. Za všech okolností musíš překonat svůj strach!“

„Tak proto jsem o tom nevěděl… Proč Pán, když mě kupoval, říkal, že mého předchůdce prodal? Proč rovnou neřekl pravdu?“

„Nemohl, nesměl. Je zakázáno o tom mluvit tam, kde se vyskytují nepovolané uši. A i když to tak nevypadá, náš dvorní dodavatel neví, co se děje s jeho zbožím. Částečně to možná ani vědět nechce, ale hlavně, on to dělá jenom pro svůj zisk. Ve své podstatě je všemi opovrhován, protože mu jde jenom o peníze, ale spolu s dalšími obchodníky má podíl na tom, že se tahle dřív liduprázdná oblast zaplnila stovkami Pánů a tisícovkami pejsků a otroků. Jinak by tu byla velká nuda.“ Nero se směje, jako by řekl bůhvíjaký vtip. Mně to teda moc vtipné nepřijde, tak nějak v koutku duše pořád cítím, že přece jenom není správné někoho zotročovat, ale tyhle myšlenky mě rychle opouštějí.

„A kde vlastně koupil tebe? Podle toho, jak tě znám, tak jsi musel být hodně drahý.“ Teď se pro změnu směju já, ale rychle přestávám, protože naopak Nerův výraz se změnil v kamenný a klidný. Tázavě a překvapeně se na něj dívám, nakláním hlavu do strany a přemýšlím, co jsem řekl tak špatného.

„Víš…, on mě nekoupil. Já jsem tady dobrovolně.“ Házím po něm vytřeštěný a nechápavý pohled.

„Já vím, ono to vypadá strašně divně. Já původně pocházím z hodně daleka. Už od začátku puberty jsem cítil, že jsem dost submisivní a chtěl jsem někomu patřit. Přitom doma jsem to neměl špatné, s rodiči jsem vycházel bez problémů, ale občas mě štvalo, že táta se mi nikdy moc nevěnoval, u nás vždycky vládla máma. Zkrátka, jak jsem dodělal školu, tak jsem oznámil, že půjdu zkusit štěstí za oceán. Ani nijak moc nenamítali, táta dokonce říkal, že se tím aspoň vyhnu vojně a válce, o které se už tehdy mluvilo. Pochopitelně ani jeden z nich tehdy netušil, že si už dva roky píšu s Pánem. Sbalil jsem si svých pět švestek a jsem tady. Nelituji toho a nikdy bych neměnil. S nikým z dřívějška už nejsem v kontaktu a je mi tak dobře.“

Nerův výklad na mě působí dosti zvláštně. Takže on je tu hlavně proto, že se mu to prostě líbí. Tak to by se to ale zákonitě mohlo líbit i mně. Kouká na mě a usmívá se. Já se usmívám taky a říkám:

„To je vlastně docela dobrý. Já sice jako mladší byl taky hodně submisivní, ale vždycky jsem si myslel, že je to jenom proto, že mě hodně kluků šikanovalo a že byli silnější, než já. Možná jsem to tak podvědomě chtěl. Mohlo by to tak být?“

„Ano, mohlo. Ostatně, odpovídá to tvému psychologickému profilu. I proto tě Pán koupil. Každopádně, pro dnešek dost řečí, jdeme spát. Oba budeme na zítřek potřebovat dost síly.“

Nero se zvedá k odchodu, já se začínám soukat do boudy a v šeru hledám svoji kostičku. Náhle zazní ještě jednou jeho hlas:

„Jo a ještě jedna věc. Jestli všechno klapne tak, jak má, tak od zítřka spíš v domě, vedle Pánovy postele, se mnou v pelíšku.“

Moji mysl zaplavuje pocit neuvěřitelné radosti. Zcela instinktivně začínám šťastně štěkat, vrtět ocasem a připadám si jako v extázi. Nero se vrací, drbe mě na hlavě, já mu olizuju druhou ruku.

„Dobrou noc, Nexo, ráno se uvidíme.“

„Dobrou noc, Nero, neměj strach. Já to vydržím!“

Oba se vydáváme vstříc spánku, ale já si ještě dlouho opakuji pořád dokola: „Vydržím! Všechno vydržím!“. Pak s tímto odhodláním i usínám.

Hups a už jsem vzhůru. Je ráno. V domě vidím otevřená okna. Pán a Nero už jsou patrně rovněž na nohách. Tak šup, kostičku do zubů a před boudu pěkně čekat. Jsem odhodlaný přežít cokoliv. Za pár minut se otvírají dveře a Pán s hrnkem kafe v ruce vychází ven. Ihned si mě všímá.

„Doufám, že ses dobře vyspal Nexo, za půl hodiny odjíždíme.“

Pokládám kostičku před sebe, radostně štěknu a otáčím se k Pánovi zadkem. Radostně vrtím ocasem, jak to jenom jde. Skutečně mám podezřele dobrou náladu. Pán přichází ke mně, odepíná řetěz a já mu vesele olizuji lýtka.

„Schovej si kostičku do boudy a pak přijď za mnou ke stolu!“

Plním rozkaz a už sedím před Pánem.

„Vystrč zadek!“

Pán mi jedním rychlým tahem vytahuje ocásek a já přemýšlím, co asi bude následovat. Že by si chtěl ještě před odjezdem pohrát? Kdepak.

„Dneska bez ocásku, ale zato s pouty. Nastavuj packy!“

Postupně mi na všechny končetiny zapíná a visacími zámky zamyká sice kožená, ale přesto dosti masivní pouta. Lehám si k jeho nohám, zatímco on dopíjí kávu. Občas mě podrbe na hlavě, na dnešek se evidentně moc netěší. Jeho ruka nemá obvyklost pevnost a tvrdost. Možná se dokonce trochu klepe. Zvedám se na všechny čtyři do předpisového postoje, na tváři úsměv, vrtím zadkem a několikrát štěknu. Snad takhle pochopí, že já to zvládnu! Pro něj i pro Nera.

„OK, tak půjdeme. Věřím ti, že to zvládneš.“

Připíná mi vodítko a kráčíme pryč z dvorku. Jdeme ke vstupní brance. Od toho prvního dne, kdy mě sem přivedl jako vyjukané štěně, jsem tu nebyl. Je tu teď jeden zásadní rozdíl. Dnes tou brankou procházím jako hrdý a vycvičený pes. Jako chlouba mého majitele. Přímo před námi stojí oktávka kombík s otevřeným kufrem. Celou dobu jsem trochu nervózní, že jsem dnes ještě neviděl Nera, ale když přicházíme k autu, tak je mi všechno jasné, protože se ozve jeho hlasité štěknutí. Pán mi odepíná vodítko.

„Nero trval na tom, že pojede s tebou v kufru.“ Pán se usmívá, teď už to vypadá jako úsměv upřímný. „Tak za ním naskoč a jedeme, snad to budeme mít rychle a úspěšně za sebou.“

Ještě radostněji se nahrnu do toho malého prostoru, až Nero lehce zakňučí, jak mu asi přimáčknu nějakou část těla. Dveře kufru se zabouchávají a za chvíli už svištíme po silnici. Nero se na dnešek vystrojil. Je celý v modrém. Modrý čumák, modrý obojek, modrý ocásek, modré harnessy a chrániče, dokonce i modré cbčko. Já vedle něj vypadám jako hodně chudý příbuzný, ale tohle mi v tuhle chvíli vůbec nevadí. Celou cestu se k sobě tulíme, nemám pojem o čase, ale muselo to trvat aspoň dvě hodiny. Příjemné dvě hodiny, kdy ani ničemu nevadila chybějící slova. Zastavujeme, Pán vypíná motor. Srdce mi začíná bít rychleji. I dech se zrychluje. Co asi teď bude dál?

Pán otvírá kufr. Nic neříká, tváří se vážně. Přicvakává mi vodítko a táhne mě za něj ven. Vylézám po čtyřech.

„Postav se na nohy! Nero, ty čekej na místě!“

Stavím se a rozhlížím kolem. Jsme na velké louce. Je to spousta aut. Asi dvacet Pánů a desítky otroků. Někteří vypadají hodně zuboženě, jiní naopak zcela spokojeně a bezstarostně. Kousek dál vidím Pana Ctirada, jak vede na vodítku Donalda, který se usmívá na všechny strany. Pán lehce trhá vodítkem a jdeme. Blížíme se k nízkému pódiu, které je zataženo oponou. Přímo před ním je trojřadý půlkruh trestných lavic. Pán mě přivádí k jedné z nich v pravé části první řady. Podle tahání vodítka je mi jasné, že se na ni mám položit. Naštěstí jsou polstrované, i když teda dost smrdí, lepí a bůhví, co všechno na nich je. Už celkem chápu, proč jsem dneska ráno nedostal sprchu, v tomto prostředí by to bylo docela zbytečné. Pouta na packách mi zamyká k jednotlivým úchytům, dvěma širokými popruhy pak připoutává tělo, nakonec mi vyzvedává podpěrku pod bradou, abych koukal přímo na pódium. Mezitím, co se děje tohle, slyším, jak se baví s Panem Ctiradem. Periferně sleduji, jak je ve stejnou dobu připoutáván Donald i to, že už nemá na tváři úsměv, ale spíš strach a klepe se. To ale ještě není všechno, cítím, jak mi Pán pořádně promazává díru. A lubrikantem teda opravdu nešetří. Skoro to vypadá, jako by mi tam chtěl nacpat celou ruku. Trochu se vzpínám, ale snažím se zůstat potichu. Pán to určitě dělá proto, aby mi pomohl. Nakonec cítím, jak mi něco lepí na koule, vnitřní stranu stehen, chodidla a na boky. Přichází přede mě.

„Nexo, čas tvé zkoušky se přiblížil. Tato zkouška má několik pravidel. Za prvé nesmíš zavírat oči. Bude tady hodně dozorců, a jakmile zjistí, že zavíráš oči, nebo se snažíš otočit hlavu bokem, tak do tebe pustí elektřinu a ještě tě festovně seřežou. Za druhé tě kdokoliv ze zde přítomných Pánů, kromě mě, může ojet, takže buď připravený na to, že tvoje prdel se dneska změní na dálnici s hustým provozem. Za třetí nesmíš mluvit, za žádných okolností. Celé to bude trvat asi čtyři hodiny. Pokud zavřeš oči víc, než pětkrát, tak dostaneš rozvíráky, takže už pak nebudeš moct ani mrkat a bude to pro tebe hodně nepříjemné. A nesnaž se soustředit na jeden bod a ostatní tak vidět rozmazaně. Oni to poznají. Můžeš kňučet, křičet, zvracet, můžeš se klidně i pochcat, ale hlavně zhluboka dýchej pusou. Nos se snaž používat co nejméně. Rozuměl jsi všemu?“

Souhlasně štěkám a snažím se o oddaný a současně odhodlaný výraz ve tváři.

„Dobře, teď tu jsme ještě skoro sami. Můžeš promluvit, zeptat se, nebo něco podobného, pokud chceš.“

Zamýšlím se, ale asi je mi všechno jasné. Na druhou stranu, možná je to naposledy, co svého Pána vidím, začíná se mi trochu zrychlovat dech i puls. Pán pokyvuje hlavou. A už vím, co mám říct:

„Pane, miluji Vás a jsem Vám oddán a všechno zvládnu, pro Vaši větší slávu, pro Vás, abyste na mě mohl být hrdý.“

Ta slova pronáším s obrovským odhodláním a současně cítím, jak mě moje vlastní odvaha uklidňuje. Pán mě hladí po hlavě. Jak vidno, chystá se k odchodu. Lavice po všech stranách se zaplňují a i za sebou slyším horečný pohyb a opakování podobných informací, jaké jsem před okamžikem dostal já.

„Budeme s Nerem sedět vzadu, budeme tu s tebou po celou dobu.“ Pronáší Pán a po ještě jednom pohlazení odchází. Zůstávám tu sám, ale ze všech stran se začíná ozývat nářek ostatních otroků. Všichni jsou evidentně hodně neklidní, což do značné míry pochopitelně zneklidňuje i mě. Na druhou stranu bych byl docela rád, aby to už konečně začalo. Čekání je vždycky to nejhorší, co existuje. A už je to asi tady. Nějaký chlap jak hora, celý v kůži, vstupuje na pódium s mikrofonem v ruce.


Cenzura. Omlouvám se čtenářům, ale následující část je natolik… drsná, že rozhodně nemůže být zveřejněna. Pokud o ni má někdo zájem, tak mu to zašlu, ale předem upozorňuji, že je to obrovská hrůza a že ji nezašlu čtenářům mladším 18 let. Pro celkový příběh není její neznalost zásadní. Je to jenom poslední hřebík do Nexovy přeměny ve věrného psa.



Mají to za sebou. Porušili zákon a dostali trest. Tvrdý zákon, ale zákon.

Někdo najednou stojí vedle mě.

„Zavři oči, Nexo, teď už můžeš. Rozvážu tě a jdeme zpět k autu. Oči neotvírej za žádných okolností.“

Pán stojí vedle mě a začíná mě odpoutávat. Dle jeho rozkazu nechávám oči celou dobu zavřené, dýchám pusou, ale chvěju se po celém těle, chci zvracet, chci omdlít, chci být rychle pryč. Cítím, jak i Pán má zrychlený dech a když mě zvedne na nohy, tak na něj lehce napadnu, jak jsem ztuhlý a naprosto vyděšený. Jeho srdce bije jako o život, ale jinak zůstává pevný, trošku mě podepře, cvakne karabina a na vodítku jdu po směru, který předpokládám, že je správný. Jdeme hodně rychle, ale naštěstí tu není nic, o co bych mohl zakopnout.

„Už jsme skoro u auta. Otevři oči, ale neohlížej se. Nero už na nás čeká.“

Skutečně už jsme jenom na pár kroků od auta. Kufr je otevřený, Nero leží vevnitř, ale už bez čumáčku. Tváří se strašně smutně, ale když mě vidí, tak se přece jen snaží vykouzlit úsměv. I mně je hned líp, když ho vidím. Pán odepíná vodítko a já se co nejrychleji cpu do kufru. Za chvilku už se řítíme vysokou rychlostí pryč od tohoto místa hrůzy. Jsem úplně mimo, ale podle Nerova hlazení chápu, že jsem to zvládl. Nero mi šeptá do ucha: „Tohle bylo ještě horší, než to, co jsem už viděl, z těch třiceti „diváků“ to zvládlo osm, jsi dobrej Nexo, moc dobrej.“ Teď už vím naprosto přesně, kde je moje místo. Pojeďme rychle hodně daleko, od té hrůzy. Já už navždy budu věrný svému Pánovi. Vsadil bych všechno, že teď už mě nenapadne ani jedna blbá myšlenka. Takhle skončit nechci. Nero nepřestává v hlazení a já vyčerpáním usínám.

Lehké štípnutí do boku mě probouzí. Jsme doma. Díkybohu, doma. Rychle do bezpečí. Lezu ven z auta, ale vzhledem k prožité hrůze se nedokážu udržet na packách. Točí se mi hlava a je mi strašně blbě. Nero prohodí pár slov s Pánem, ale nerozumím jim. Ležím a klepu se. Nero mě najednou zvedá do náruče a nese do domu. Je to silák. Za to já jsem uzlíček nervů. Jde přímo do koupelny, pokládá mě na podlahu sprchového koutu, sundává pouta a pak pouští příjemně teplou vodu. Celého mě omývá a já se zase trochu uklidňuji, ale záchvaty hrůzy se mnou stále zmítají v pravidelných intervalech. Když je hotov, tak mě otírá ručníkem. Jakž takž se zvedám na nohy. Odcházíme do ložnice. Dostávám ocásek, ale nemám sílu radostně vrtět. V tom přichází Pán. Lehce se usmívá a dívá se na mě. Teprve když uslyším písknutí, tak vidím, že má v ruce moji kostičku. Štěknu a on mi ji hodí přímo k packám. Beru ji do zubů.

„Pro dnešek toho bylo víc než dost. Zvládl jsi to Nexo. Od této chvíle jsi plnohodnotný. Zítra se dozvíš, co všechno to pro tebe znamená. Teď si odpočiň.“

Pán odešel dolů, Nero mě hladí, nasazuje mi zase packy, já beru do zubů kostičku a párkrát si taky písknu. Lehám si na bok do pelíšku, Nero mi ještě přicvakne vodítko a na chvilku odbíhá. Trvá to asi deset minut, přemáhám únavu, jak to jenom jde, naštěstí už je zpátky. Taky se sprchoval. Zhasíná a lehá si do pelíšku vedle mě. Cítím jeho objetí, chci mu popřát dobrou noc, ale propadám se do spánku.