Tento dotaz, který se zdá pro zkušené prostý a svádí k příkré odpovědi, jsem dostal nedávno od jednoho učícího se pejska. A jednu rychlou příkrou jsem mu také dal. Ale je to skutečně tak? Pro zkušené se za příkrou odpovědí skrývají složité sociální vztahy a zásadní pravidla, která není třeba ani zmiňovat. Ale pro nováčky a začínající pejsky je pojďme raději zmínit, protože ono to není tak jednoduché a zaslouží si to pořádně rozebrat. Začněme ale s otrokem a obecně submisivem, protože to je základ.

Rozhoduje dominant

“Když jsi sám, rozhoduj o čemkoliv. Když jsi ale s Pánem, rozhoduje o všem on.”

První odpověď, která přijde na mysl ve vztahu D/s dominanta a submisiva. Ostatně mnoho, možná i většina submisivů jde do D/s hrátek právě proto, že si chce dát pauzu od přílišného přemýšlení. Chtějí si ulevit a o ničem nerozhodovat. Mnozí tento přístup, který pro nováčky možná vypadá děsivě, naopak vítají a vyžadují.

To samozřejmě mluvíme o těch, kteří toto vyžadují jen během hraní s Pánem. Pak tu máme i skupinu lidí, kteří rádi cítí dominanci svého Pána mimo hraní. Pro ty pak musíme k první větě ještě dodat “pokud to neodporuje rozkazům”. Když dá dominant rozkaz zakazující honění, přikazující určité spodní prádlo nebo jakýkoliv jiný, už nemá submisiv v těchto oblastech svobodu rozhodování ani doma.

Pes si hraje

To se ale bavíme o otrokovi, který by se měl k příkazům chovat striktně a s plnou úctou k Pánovi. My jsme ale zaměření na psy a tam je to trochu volnější. Psi si mohou dovolit i v rámci příkazů projevit svou psí duši, která by měla být hravá, roztomilá, třeba nešikovná nebo trochu provokativní - to už je na dané psí duši.

Pokud tedy Pán vydá například rozkaz “přines míček”, otrok by ho hbitě a poslušně přinesl. Ale musí to udělat pes? Jeden pejsek třeba přinese “omylem” jinou hračku, další si míček najde a zapomínaje na Pána si s ním začne hrát, třetí ho sice přinese, ale odmítne ho předat a začne se s Pánem o míček prát. A někteří pejskové jsou v hravém obcházení příkazů machři - třeba když zákaz honění doma vyřeší honěním v práci nebo ojetím polštáře. No můžete se na takové chytré pejsky vůbec zlobit?

Volnosti tak může být hodně a pokud je to v hravé náladě a nepřekročí to míru, jsem si jistý, že většina Pánů se tím pobaví a nebude za neposlušnost trestat. (Ale zaručit to nemůžu, tak se pak na mě nevymlouvejte, když to přeženete a náhodou dostanete.)

Pejsek si tedy do určité míry může rozhodovat, jak bude splnit Pánovi příkazy a požadavky, pokud zůstává v rozumné míře a ve své psí roli.

I submisiv rozhoduje

Když už má pes právo rozhodnout se, jak příkaz splní, proč nemá právo i rozhodnout, jestli ho vůbec splní? No jasně, že má. A toto nezcizitelné právo má i otrok. Když necháme psí hravost zcela stranou a vezmeme to od základu, i otrok si hraje.

Celé D/s je společná hra dvou svéprávných jedinců, kde má stejné slovo dominant i submisiv. To je základní pravidlo celého BDSM a na tom to musí zůstat. I když Pán rozhodne a otrok poslechne, pořád je zde tichý otrokův souhlas s Pánovým rozhodnutím. Kdyby tam nebyl, překračujeme hranici od BDSM hraní do oblasti trestných činů.

Když Pán zakáže honění, submisiv se vědomě svobodně rozhodne, že toto dodrží. I kdyby Pán použil pás cudnosti, musí být pás nasazen se svobodným souhlasem submisiva. Kdyby to bylo jinak, má samozřejmě submisiv plné právo se z pásu jakkoliv dostat a vydobýt si zpět svou svobodu. Ostatně si přiznejme, že většina pásů cudnosti jsou hračky, ze kterých není problém se přes trochu nepohodlí dostat. Třebaže někdy pod zámkem, submisiv poslouchá ze svého svobodného rozhodnutí.

Vlastně je to komplikované

Když jsme si teď ujasnili, že dominant nemůže suba nutit do čehokoliv, s čím sub zásadně nesouhlasí, musíme si připomenout, že celá tato D/s hra je o souznění, porozumění a vzájemně výhodné dohodě. Oba by se měli rozhodovat v rámci nastavené domluvené hry. Pokud se rozhodnou jinak, celou hru rozbijí a ta skončí. Submisiv může mít nějaké požadavky nebo omezení a nastavuje Pánovi mantinely, kde se mohou jeho rozkazy a činnosti pohybovat. A Pán zas bude mít nejspíš nějaké požadavky na submisiva a na ty musí submisiv přistoupit, pokud si chce vůbec s Pánem hrát. Pokud by submisiv k Pánovi přišel, a pak odmítal tyto požadavky plnit, nemůže se divit, že s Pánem v lepším případě rychle skončí. V horším případě pak může dojít k nedorozumění, kterého budou oba litovat. Pokud Pán své požadavky předem jasně sdělí a submisiv je dodatečné odmítá, jak Pán pozná, že to není součást hry?

Představme si, že otrok například odmítá při akci sex, Pán ale na něm trvá a varuje, že určitě bude. Pokud se i přes varování otrok rozhodně k Pánovi přijít, může Pán brát jeho následné odmítání jako hru na znásilnění a neštěstí je na světě. Nebo si představme psa, který Pána schválně zlobí a i přes varování, že je to už přes míru, nepřestane. Pán to může brát jako výzvu k trestání, i když se třeba pes dříve na tresty netvářil nadšeně, vlastně je odmítal, ale přece teď “si o ten trest říká”.

Dominant i submisiv by se tedy měli věnovat rozhodování především v domlouvání nastavených pravidel, aby byly jasné a nečekalo na ně žádné překvapení. A největším rozhodnutím je, zda vůbec na akci přistoupí a dostaví se na ni.

Samozřejmě je tu vždy stopka, kterou může submisiv případnému nedorozumění předejít. Ale stopka je používána především pro situace, kdy se vyjímečně něco přežene, něco nesedne nebo se něco neplánovaně pokazí. Pokud je použita stopka na předem domluvené věci, je to jasná známka chybné domluvy. A pokud submisiv předem plánuje stopku na požadavky dominanta, které se jemu nelíbí, je to neúcta k dominantovi a vůbec hře BDSM. Je to vlastně na úrovni situace, kdyby dominant slíbil některé věci, jen aby k sobě suba dostal, a pak i přes stopky dělal něco jiného. Falešná domluva pro potěchu jednoho a ne obou.

Správná domluva předcházející akci je taková, která dá submisivovi jistotu ve správnost rozhodnutí Pána a z toho plynoucí volnost užít si akci bez zbytečného vlastního rozhodování.

Takže jak to je?

V rámci dodržování pravidla o vzájemném souhlasu samozřejmě rozhodují obě strany - dominant i submisiv - a obě strany musí se vším souhlasit. Ale zároveň je celá hra o jejich vzájemné domluvě a často i o vzájemném tolerování zájmů druhého. Jeden udělá něco, co úplně nemusí, aby pak získal něco, co nemusí ten druhý.

Pes by se měl tedy rozhodovat především o tom, jestli není dobré v rámci hry vydržet například trest, který nemá rád, aby tím Pána potěšil a on se mu odvděčil třeba spoustou drbání a tulení, která má pes naopak moc rád.

Hlavně se ale nesmí opomenout dostatečné nastavení pravidel akce, které pak ušetří spousty rozhodování v průběhu a předejde i případným nedorozuměním.